Benešov u Semil

Jednou z příležitostí k takovému ohlédnutí jsou setkání a jedno velké setkání - sjezd rodáků - nás právě teď čeká. To je akce, na níž může být naše obec právem hrdá a která se letos koná již pojedenácté. První sjezd rodáků a bývalých žáků zdejší školy se konal už v roce 1934, druhý v roce 1949, třetí za dalších patnáct let, čtvrtý už po deseti letech a od roku 1979 se tato setkání konají každých pět let.

Rodáků sice ubývá, ale těch, kteří v Benešově prožili kus svého života, mají tu příbuzné, známé, přátele, kamarády, vrstevníky či spolužáky je stále dost. Život je často zanesl i do míst značně vzdálených, za hranice i za moře, kus Benešova si ale odnesli ve svém srdci a ve vzpomínkách. Především pro ně obecní úřad a místní spolky sjezdy pořádají, pro ně vymýšlejí co nejpestřejší kulturní program, jim věnují bezpočet hodin příprav, chystání, organizování a také nervy a bezesné noci, zda to i tentokrát všechno klapne.

Ještě k někomu ale všechno zmíněné úsilí míří. K lidem, kteří mezi námi již dávno nejsou, k lidem, kteří před mnoha lety tuto tradici založili. K předkům, kteří po staletí tuto vesnici budovali, kteří v ní zanechali otisk sebe, svých životů. Na ně navazujeme, jim se zodpovídáme, jim toužíme dokázat, že to také zvládneme. Stejně dobře (nebo snad dokonce lépe). A tak je to správně. V tom je obsažena ona soudržnost generací, všechno to, co dělá vesnici vesnicí - ne jen místem, kde zrovna teď bydlíme.

Benešov má dlouhou a zajímavou historii. Osudy nejstarších statků a chalup jsem se pokusila zmapovat v knize Místopis obce Benešov u Semil, která vyšla v roce 1999 při příležitosti 9. sjezdu rodáků. Tehdejší vycházku „od gruntu ke gruntu“ si letos můžeme zopakovat. Na dalším sjezdu rodáků už si zájemci mohli číst v knize Jak šel život aneb Benešov u Semil ve století dvacátém. Mozaika událostí důležitých i nepodstatných ukázala, co všechno se vejde do jednoho století i v nevelké obci, jakou je Benešov. I když oněch významných událostí, perliček, kuriozit a střípků lidských osudů byla víc než tisícovka a doprovázelo je víc než 200 reprodukcí fotografií, listin, pozvánek a dalších dokumentů, zdaleka se sem nevešlo vše.

Bohatá historie ochotnického spolku Jizeran by si zasloužila víc než jen sloupek v knize Místopis českého divadla. A kdo dneska ví, jak málo stačilo, aby se z poloviny obce stala přehradní nádrž? Zapomněli jsme, jak pohnuté osudy se skrývají pod jmény na pomníku padlých i to, jak život zdejších lidí ovlivnilo vybudování tří továren. Benešovská škola, která ve 30. letech 20. století patřila k průkopníkům pokrokového školství v Československu, bude mít letos kulaté výročí. A brzy bude mít narozeniny i sama obec. Vždyť první písemná zmínka je z roku 1411, takže nás čeká 600. výročí - a to už je důvod k důstojné oslavě.

Je toho hodně, o čem by se mohlo a mělo psát. Čas sice nemám, ale na tohle si nějaký najdu. Co bohužel nenajdu, to jsou fotografie, plakáty, stará školní vysvědčení, průkazy členů zdejších spolků, soukromé zápisky, rodinné kroniky … Ale možná právě vy je máte doma v šuplíku či na půdě. Možná se vám nezdají důležité. Jenže málokdo už ví, jak to dřív vypadalo na Hradišťatech či v Babí, kde stála boží muka, jak se nakupovalo v místních obchůdcích, jaká byla původní divadelní opona… Sjezd rodáků je dobrou příležitostí, jak tyto a mnohé další mezery zaplnit. Pokud se s fotografiemi či jinými dokumenty nechcete rozloučit, dnešní technika umožňuje jejich šetrné okopírování a uchování. Je škoda, když skončí v kamnech či popelnicích. Tak totiž zmizí povědomí o našich předcích i o nás. A to se - stejně jako čas - už nedá vrátit.

Mgr. Lenka Holubičková, kronikářka obce
Benešovská ohlédnutí před sjezdem rodáků 2009