Benešov u Semil

12345

10. Hoření cesta

Dnešní Hořeňačka je částí staré selské cesty.

Ta začínala na Rafandě v místech, kde dnes stojí transformátor, vedla přes dvůr usedlostí č.p. 56 a 48, pod chalupami č.p. 107 a 113, pak překonala Tarabův potok a dostala se do Chobotně. Tady změnila směr a namířila si to k chalupě č.p. 42. Další úsek cesty je stejný i dnes, a to až na rozcestí, odkud selská cesta pokračovala dál k usedlostem č.p. 18, 17 a 16, kde se napojovala na cestu k Příkrému. Rozdíl mezi cestou obecní a selskou byl obrovský. Obecní cesta byla volně k dispozici každému pocestnému i povozům a starost o její údržbu ležela na obci.

Selská cesta byla soukromá. Vedla přes pozemky jednotlivých sedláků a ti se o ni také sami starali. Někteří ji měli řádně zakreslenou v mapách, stejně jako úvozové cesty do polí, jiní jen nechávali sousedy projet po svém pozemku. Selská cesta tedy spojovala jednotlivé grunty na základě dohody mezi vlastníky a bylo jen jejich věcí, zda umožní volný průjezd. Však se také často stávalo, že si rozvadění sousedé postavili hlavu, cestu zatarasili a všichni sedláci pak museli jezdit jinudy.

Kolem této selské tzv. Hoření cesty ležela většina nejstarších selských usedlostí, které jsou v listinách často označovány jako „osedlý“. To nebylo pojmenování pro konkrétního člověka, ale pro daňovou jednotku. Pro toho, kdo měl statek nebo alespoň větší chalupu a byl tedy hospodářsky soběstačný. Nejjednodušším rozlišovacím znakem bylo vlastnictví potahu, kdo měl dva koně nebo dva voly byl osedlým a patřil tedy mezi sousedy, kteří společně rozhodovali o životě obce. Jenže být osedlým znamenalo také spoustu povinností, protože ač se stále traduje opak, nejvíc platil a robotoval bohatý sedlák, na chudém bezzemkovi si nebylo co vzít.

Poddaný v té době měl tři pány - stát, vrchnost a církev a každému z nich musel odevzdat určitý díl. Státu platil daň čili kontribuci. Tu odváděl jednou měsíčně za celou vesnici rychtář. Od roku 1710 byly zavedeny tzv. kontribuční knížky, kam se zaplacení daně potvrzovalo. Před třicetiletou válkou platil osedlý asi pět zlatých ročně, o padesát let později desateronásobek. Aby sedlák zaplatil daně, musel asi třetinu z výnosu vlastních polí prodat na trhu.

Vrchnosti platil o sv. Jiřím a o sv. Havlu „ourok“, což byl poplatek za dědičně pronajatou usedlost. Také za používání panských mlýnů, za prodej na trhu, za vajíčka, za přádlo, za záboj čili zabíjačku, za prodej či koupi statku i za jeho převedení z otce na syna musel poddaný zaplatit. Navíc musel odvádět i naturální dávky, především vejce, kuřata a oves. Protože vybírané peníze vrchnosti časem přestaly stačit, zavedla tzv. robotu. V 16. století nevolník robotoval na panském 12 až 20 dní v roce, o sto let později až 150 dní. Největší robotní povinnost byla naložena na bedra sedláků, kteří ovšem nepracovali sami, ale posílali za sebe čeledíny. Robotou nebyla jen práce na poli, ale i v panských lesích, oprava cest, údržba budov, přeprava materiálu, ale také třeba povinnost živit přes zimu panskou kozu u sedláka v chlévě a na jeho náklady. Je jasné, že se při práci na panském nikdo nepředřel a každý dělal jen tehdy, když za ním stál šafář.

Církvi pak poddaný platil desátek, ale také za svatby, křty a pohřby.

Přes 70 % hrubého výnosu své usedlosti musel tedy v 17. a 18. století sedlák odevzdat. Zhruba 55 % odvedl státu, přes 40 % vrchnosti a asi 4 % církvi. Ze zbývající čtvrtiny musel uživit početnou rodinu a zaplatit čeleď.

Vytvořeno 22.11.2009 14:07:13 | přečteno 949x | Ing. Jiří Lukeš