Benešov u Semil

Pozemky nad a pod návsí patřily ke statku, na obecních pozemcích podél obecní cesty vyrostly chalupy patřící zahradníkům čili domkářům. Ti na rozdíl od chalupníků nevlastnili žádná pole, patřila jim jen zahrada u chalupy, v níž pěstovali zelí, dumlíky a později brambory, v chlévě měli pár koz a v sadě švestky a jabloně.

Protože neměli pole, trávili většinu dne v maličké světnici, která bývala zároveň i dílnou, v níž stával ševcovský verpánek či stav. Ve světnici se topilo jen v zimě a protože domkáři neměli žádný les, muselo se s topivem šetřit. Děti obstarávaly roští a dospělí vysekávali chrastí z mezí a především trní, které dávalo nejvíce tepla. Pokud pomáhali sedlákům v lese, mohli si pak vydolovat pařezy. Domkáři byli většinou zdatní řemeslníci, ševci, tkalci, koláři a kováři, krejčí a sedláři. Byla mezi nimi spousta výborných muzikantů , bez nichž se neobešla žádná svatba ani pohřeb. A těch bylo tehdy mnoho.

Úmrtnost byla značná i v dobách, kdy zrovna nepropukla epidemie moru, tyfu, nebo úplavice. Špatné životní podmínky, nedostatečná hygiena, nekvalitní strava a neexistující zdravotní péče způsobovaly, že průměrný věk byl tehdy 23 let. Jedinou obranou proti epidemiím bylo izolovat oblasti jejich výskytu od zdravých krajů, jedinou dezinfekcí vykuřování místností a používání octa. Poměrně rozšířený skvrnitý tyfus, označovaný často jako hlavnička, léčili kafrem a náplastmi. Proti chorobám označovaným jako „trávení těla“ se bojovalo silnou kořalkou, která možná pročistila vnitřnosti, ale především u dětí často zapříčinila duševní poruchy. Rakovina či tuberkulóza byly označovány jako „úbytě“ a léčily se přikládáním pijavic a pouštěním žilou.

Velmi rizikové byly porody. Asistovaly při nich porodní báby, které se často soustředily spíš na dodržování všech tradičních obřadů a pověr, než na pomoc rodičce. Porody se vlekly i dva dny a děti pak často přicházely na svět přidušené, s mozkem poškozeným nedostatkem kyslíku. Některé z nich přežily, v gruntovních knihách pak najdeme zmínku o dceři či synovi, který je „blbý a k práci neschopný“ a o něhož se ostatní sourozenci mají povinnost po smrti rodičů starat. Mnoho dětí se však narodilo mrtvých nebo zemřelo v prvních hodinách po porodu. V matrice je pak jako příčina úmrtí uvedena celková slabost nebo všezahrnující psotník. Další děti pak podlehly tehdy nesmírně nebezpečným dětským nemocem, jakými byly záškrt, spalničky a neštovice.

Také matky při porodech často umíraly. Vdovec se pak většinou v krátké době znovu oženil, protože chalupa potřebovala hospodyni. Úděl vdov byl nepoměrně těžší. Jestliže nezdědila hospodářství, nebo nebyla ustanovena, aby ho vedla pro děti, nemohla většinou pomýšlet na další sňatek a čekal ji nelehký osud výminkářky či podruhyně. Pokud přišly děti o oba rodiče, staly se „majetkem“ vrchnosti, která je pak podle jejich věku zaměstnala jako husopasky, děvečky či pohůnky.

Následující tabulka je sestavena podle údajů z matriky zemřelých obce Benešov. Zachycuje léta 1869 - 1878, tedy posledních deset let našeho vyprávění. Ve srovnání s roky minulými to byla klidná doba, nikde se neválčilo se, nepropukla žádná epidemie. Situace v 17. či 18. století byla ještě horší.

Přesto se jen každý pátý člověk dožil více než padesáti let a šedesátník byl již považován za velebného kmeta. V matrice úmrtí měl pak jako příčinu smrti uveden buď marasmus nebo sešlost věkem.

Z narozených dětí se pak více než polovina nedožila pěti let.