Benešov u Semil

Strmá skalní stěna vytvořila na západní straně přirozenou hranici a od ostatních statků pak Kout oddělila stará úvozová cesta vedoucí do Příkrého. Statky tu ve druhé polovině minulého století byly jenom dva, ale chalup šest. Jedna stála na křižovatce cest do Příkrého a k Nouzovu a pět se jich tísnilo pod cestou. Nepatřila k nim téměř žádná půda, jen neúrodné kopaniny pod skálou Mošnou.

Lány polí směrem k Příkrému náležely ke statkům. Táhly se od Jizery jako barevné pásy, zdvíhaly se, poklesávaly v dolech a opět stoupaly až k hranicím v Končinách. Rozložily se po celé délce Benešova od Koutu až k potoku Honka. Vytvořily oblé Křiby a prameny oživené Přední a Zadní doly přerušené jen mezemi a polními cestami. Podle hloubky úvozů se kdysi dalo usuzovat na stáří cesty a statku. Některé cesty byly soukromé, využíval je jeden nebo několik hospodářů, kteří se pak i společně starali o jejich údržbu a opravu. Jen několik cest bylo veřejných. Patřily obci a spojovaly Benešov se sousedními vesnicemi.

Na Koutě pramení také poslední z benešovských potoků. Nehlubokou roklí teče do Jizery a zároveň odděluje Benešov od Semil. Říká se mu Podmošenský, ale tento název se používá teprve od počátku století. Dříve potok žádné jméno neměl, ostatně nebyl pro život obce velkým přínosem. V létě tu teklo vody jen nepatrně a při jarním tání zase tolik, že pravidelně poničil jedinou přístupovou cestu do obce. Pěší sice mohli využívat cestu po skále, ale povozy přijíždějící od Semil se do vesnice nedostaly.

Zdejší podzemní prameny lidé svedli do studánky, která tu byla co paměť sahá a kam si lidé z okolí chodili pro vodu. V roce 1919 tu postavili studnici a později i pumpu, která sloužila až do zřízení obecního vodovodu. Studnice nebyla nijak hluboká, a přesto si vybrala jeden lidský život. Po neštěstí ji obec nechala zakrýt.